Biografie

Jaroslava Bičovská, narozena 12. 8.1945 v Brandýse nad Labem.

Studovala na střední umělecké škole Václava Hollara v Praze v letech 1960–1964. Ačkoliv školu dokončila s mimořádným oceněním, nemohla z politických důvodů pokračovat ve studiu na AVU. Jaroslava Bičovská od počátku inklinovala ke grafice a kresbě. Její samostatné výtvarné začátky jsou tak spojeny s návrhy na grafické úpravy knih pro nakladatelství Vyšehrad, kde pracovala nejprve jako administrativní pracovnice a později jako technická a výtvarná redaktorka. Zde začala ilustrovat své první knížky. Pak se ovšem vdala, bydlela v Brandýse nad Labem, věnovala se mateřským povinnostem a rázem tak ztratila veškerý kontakt s Prahou a výtvarným děním. Po mateřské nemohla dlouho najít práci, až nakonec začala vymýšlet a kreslit pro časopis Naše rodina velmi úspěšné komiksy pro děti. 

V průběhu let se její zájem obracel stále více k volné malířské tvorbě. V roce 1976 si vybudovala malý ateliér a rozhodla se opustit komiksovou tvorbu a naplno se věnovat malbě. Té se však absolventka grafické školy učila sama, a tak jí nikdo neulehčil první kroky při osvojování si nové techniky. Za své vzory považuje Davida Hockneyho a Hanse Hartunga, jehož obrazy jsou koncipovány na čáře, což jí – bytostné kreslířce – je velmi blízké.  

Již první figurální obrazy z osmdesátých let minulého století, velmi tmavého ladění, zobrazující zejména postavy hudebníků a komediantů, prozrazovaly zvláštní snový svět Jaroslavy Bičovské, oscilující mezi realismem a abstrakcí. Téměř hyperrealisticky podané figury se vznáší v abstraktním prostředí, chvějícím se dojmy vyplývajícími z jejich činnosti. V obraze Jamsession z roku 1989 je skoro hmatatelná hudba obklopující vyobrazené muzikanty. 

V devadesátých letech nabrala abstraktní linie v obrazech Bičovské silnější dech, ale strhující atmosféra děl zůstala. Setrvaly hudební motivy (Unisono, Da capo, Silensio, Sólo…) neb díky mamince pianistce je hudba v Bičovské velmi silně zakořeněna. Mimo to se objevila témata akce, pohybu a proměny (Rašení, Zjevení, Znamení, Podvečer…).

V té době se také Bičovské začal otevírat dosud nedostupný svět za hranicemi. Před revolucí se dostala díky sňatku s dr. Charifem Bahbouhem, CSc., původem Syřanem, „pouze“ do arabského světa – Sýrie, Libanonu a Alžíru. Tamní kultura se jí dostala pod kůži, zejména pak kaligrafie, která jí byla velmi blízká (Záznam krásného dne, Návštěva Damašku…). V roce 1990 s manželem založili nakladatelství Dar Ibn Rushd, zaměřené na vydávání publikací z arabského světa. Většinu knih Jaroslava Bičovská typograficky upravila a navrhla obálky, mnoho z nich i ilustrovala. 

Při kreslení používá zvláštní techniku, kdy si kresby nejprve do papíru ryje, a pak teprve sahá po tužce a barvách. Čára se jí zdá příliš konkrétní a rytím se brání absolutnímu realismu. 

Po roce 2000 dochází k proměně barevné palety, snad i částečně díky bezpečnému ovládnutí malířské techniky, Bičovská volí jasné, až zářivé barvy. Novou tvorbu představují drobné akvarely a plátna, která se po čistě abstraktním období vrací opět na pomezí abstrakce a reality. Sálá z nich nefalšovaná radost z žití, z vidění krásy kolem sebe a malířská jistota. Bičovská v nich zachycuje vše, co je jí blízké – krajina kolem řeky v Brandýse nad Labem, zámecký park či vlastní zahrádka. 

V roce 2014 na výstavě v Nové síni se pak objevila i šestice černobílých kreseb, které svou suverenitou a lehkostí vyrazily tehdy všem dech. Tato nová a přeci stará známá struna Bičovské pomalu rostla a sílila, aby pak s velikou silou opustila plochu papíru a přenesla se i na obrazové plátno, a rezonovala tak silně, že rozehrála celou výstavní černobílou fugu v Galerii Gema v roce 2017.

Od roku 2015 sledoval s kamerou autorčin život režisér David Vigner, kterému se ve filmu „Tichá voda“ podařilo, krom samotného životního příběhu autorky, zachytit hned několik stěžejních výstav Bičovské, počínaje výstavou ve Strahovském klášteře v Praze v roce 2015 a výše zmíněnou černobílou výstavou v Galerii Gema konče. V češtině je rčení „Tichá voda břehy mele“, poukazující na mocnou sílu tenkého pramínku vody, který je schopen podemílat břehy. A Bičovská je skutečně takovou tichou vodou, vždy ochotná pracovat pro druhé, podporovat své syny, pracovat pro nakladatelství svého muže, ilustrovat knihy svého syna a ve volných chvílích pracovat na své volné tvorbě, sama uchopit malířské postupy a nikým nevedena vyvíjet svůj specifický malířský rukopis. Z původně grafického pramínku tak pro mnohé překvapivě v posledních letech vytryskl mocný malířský pramen, nebývalé živosti a síly.